Komu dát místo v srdci

4. srpna 2018 v 0:49 | Kyrtan |  Téma týdne
Komu bych to místo dal,
snad jen té,
o kterou bych stál.

Nebo možná té,
co stála by o mně.
i když jsem blázen
a ona bude anděl.

Co když znám ji
ale říct se něco bojím.
Protože nevím kým je,
i když píši jí.

Jak vědět,
že přišel ten den.
Kdy splní se můj drobný sen,
kdy ulehne můj strach, můj zlý den.

Pak možná řekl bych jí,
že mé srdce patřilo by jí,
jen kdyby dala mi kousek toho svého
a řekla mi chce být součástí snu mého.

Možná opakoval bych se,
kdybych řekl,
že svět je jen tenký led.

Když podíváme se pod sebe,
uvidíme plavat tuleně.
Co čekají na naši chybu,
aby mohly nás sníst jako malou rybu.

Co když nebude to ona,
co pak bude mé srdce dělat,
když pomalu ho začne ubývat,
až zmizí úplně
a můj sen se ztratí úplně.

Pak možná vzpomenu si na tu,
co řekl jsem jí promiň jsi tu?
Když ona řekla že je ráda,
když vyhne se středu stáda.

Já se asi možná bál,
ale chtěl jsem jí to říct.
Že je ten můj krásný sen,
co mohl by se splnit každý den...

 

Zlo v každém z nás?

4. srpna 2018 v 0:41 | Kyrtan |  Něco málo z "poezie"
Je to pouhý pocit
a každý jej jistě zná.
Ten,když každý chce se prát,
když máme moc pomoci.

Každý to v sobě má
a mě to tak trochu trhá.
Když sleduji ty davy,
co bloudí světem, poli, lesy.

Na těch místech své zlo rozsévají
a přitom ani nevědí.
Co kdyby jim to překazili medvědi,
kteří se tu občas toulávají.

Kde pak bude zlo
a zde zase dobrou.
Když potká se samotné dno,
spolu s osobou moudrou.

Kde pak bude to dobro,
které mnozí postrádají,
Kde najdeme silné pouto,
co spojuje ty co milují.

Pak uvědomíme si,
že zlo není vše,
co dokáže tvořit mně.
pak vzpomeneme si,
že dobro je i v nás,
že tu sedím vlastně pro vás.

Ale co když jen planá slova to jsou
a já nemiluji jen lžu.
Co když mé myšlenky stále jdou
a já s nimi jdu.

Pak nechci být ten zlý,
co za dobrým se může skrýt.
Když tvůj obličej bude mdlý,
jak se má slova do tvého srdce můžou vrýt.

Rád řekl bych ti,
že jsem pouhý lhář.
Co hledá útěchu a svůj snář,
kdo hledá sen co utíká ti dál.

Promiň, až pochopíš ty slova,
já nechci říkat to vše znova.
Nechci být ten špatný,
co pod stůl háže ubrus starý...

smysl

4. srpna 2018 v 0:31 | Kyrtan
Jak je zivot krásný,
když se na něj podívám zpětně.
Ty krásné slastí,
co provází nás letmě.

Nevím ani proč,
ale smíchu dnes nenacházím.
Možná sama temná,
vede mne ke strastím.

Je konec toho všeho
a vše znovu začne.
Zamrzlo srdce jeho,
a brzy dopadne.

Už vidím tu záři,
co svítí na mé tváři,
kde ulehá i prach
a mechů pach.

Vtedy ucítim ten tlak,
který dopadá na můj vrak.
Pak utichne můj strach
a z mých úst výjde pouhé "ach".

Pak pochopím co je to žít
a třebas i přestanu pít.
Možná ocitnu se ve snu,
kde ucítím velkou tmu.

Pak ale slunce výjde
a mé oči naplní.
Na chvíli sám budu slepí,
ale v dobré se to obrátí.

Tehdy vystoupím sám z krabice své
a zůstane pouhé kupky hlín.
na místě kde spával jsem.
Kde ulehl tichý stín.

Z ticha já začnu šeptat
a vlasy své odklidím z čela.
Začnu potichu hledat,
dokud nenajdu co bylo včera.

Pak započne nový začátek
a já vystoupím.
Tehdy usliší můj hlas ti,
kteří neprohloupí...
 


Krátká ze slov 5

29. června 2018 v 12:00 | Kyrtan |  Něco málo z "poezie"
Je to klam,
či pouhé zdání,
že se vidíš tam,
na konci svého stání.

Sama sedíš
a do telefonu svého hledíš,
ale co tam vidíš,
to sama pořádně nevíš.

Ta nenávist silná,
k té osobě milé.
Ta kůže líná
a ty vlny klidné

Jako zbraň dvoubřitá
a sklenice vody nalitá.
Přijde mi ten dnešní svět,
jako pomalu uvadající květ

Celé všechno je to jen pouhá hra
a ty jsi sama šla.
Tou cestou klikatou,
za cenou vysokou.

Já bych tomu říkal štěstí,
ale je to smůla,
když uděláš zase znova
a na cestě tvé se stále svítí.

Je to krátká báseň tato,
ale s tím nic neuděláš.
Je taková jakou ji kdo napsal,
je to jako by někdo všechno odpískal

Bloudit minulostí
a bát se budoucnosti.
Co přijde? Další láska?
To radši nějaká dobrá cháska.

A pak když se ohlédnu uvidím Scara
jak je z kamene dívá.
Svoji jizvu vystavuje světu
a říká:"Já to tu přeci vedu"

Vždyť stejně se nám vše točí,
tak proč to děvče brečí.
On se najde další chlapec,
co s ní bude,
než z něj bude stařec…

Krátká ze slov 4

29. června 2018 v 2:00 | Kyrtan |  Něco málo z "poezie"
Co se děje milé děvče,
že jsi náhle takto bledá.
Vždyť po tváři ti slza teče
a ve tmě bloudíš jako slepá.

Natáhni svoji dlaň
a povedu tě kam chceš.
Po té cestě potkáme laň,
co řekne:"s ním běž."
Ty se otočíš
a za mnou poběžíš.

Přes louky a pobřeží,
co nikdo nekrotí, nestřeží.


Pak zastavíš se hned,
když uvidíš ten velký květ,
co barvu má jako jed
a objal by snad celý svět.

Za tvoji ruku zatáhnu,
abychom znovu do kroku dali se,
protože to není květ,
ale krutý sen.

Tvá ruka však sama vysmýkne se
a ty začneš bloudit sama v lese.
Omámená vůni květu,
jako blýskavého amuletu.

Již z dáli tvé jméno volám,
ale smyslu to nemá.
Ty jsi již ve spárech zla
a já vím, že poté přijde tma.

Běžím dále za tebou,
abych zachytil ruko tvou
a vysvobodil tě z toho vábení,
protože potom už nic není.

Čím blíže jsem,
tím dále tě vidím.
Vzpomínám jak spolu jdem
a ten mrak nad námi.

Už vidím tě natahovat ruku
a květ se sám otevírá.
Ty upadáš do traumatu
a já já uvnitř umírám.

Pryč jsi ty i tvá vůně
a mě se podlamují kolena.
Vím že už nebudu spát ve tvém lůně,
že to tak už bude napořád.

Nohy mé těžké dopadly na zem
a já už nevěděl kdo jsem.
Oči mé slzy zalily
a srdce mé tyto chvíle zabili.

Do země hledím
a slzy roním.
Co budu dělat bez ní,
když už tu není.

Pak ucítil jsem lehký dotek
a na mém ramenu usedl motýl.
Mával křídly jakoby vítr krotil
a právě se zámotek opustil.

Pak za stromem v dáli
uviděl jsem záhy,
osobu co jsem právě ztratil
a na chvíli myslel že jsem platil.

Krátká ze slov 3

29. června 2018 v 1:00 | Kyrtan |  Něco málo z "poezie"
Proč je tomu tak,
že jsem to vše vzdal.
Může za to pivo,
nebo kurvy snad?

Ptát bych se mohl sám sebe pořád,
proč tehdy jsem byl nezdvořák,
ale dnes vím,
že je to vše síla vín,
co držíme zde žít
a sladce vždy pít.

Když ohlédnu se za sebe,
spatřím jen své koleje,
které klikatí se jako zmije,
co v nedalekém kopci žije.

Když však přijdu blíž
a uvidím její spíž,
vidím sebe a tu tíž,
co tahá mne stále níž.

Co s tím nadělám,
když jsem stále sám.
Avšak pár přátel mám
a od těch své světlo mám.

Vždy ukáží mi směr,
kudy vítr pěl,
svoji žalostnou píseň
a pak začínám ztrácet děj.

Není však času nazbyt
a tak klusám dál.
Možná měl bych se pohnout a být,
než se mnou se mno někdo zamává.

Vždy když pohlédnu na sebe
a spatřím se ve skle.
Vidím toho kluka nevesele,
co kráčí s tím pivem.

Proč jsem tehdy byl ten kluk,
co neznal ani buk.
A jehož pohled byl jako puk,
který bloudí ledem a bum a ťuk.

Když si však vzpomenu,
na krásy severu.
Kde našel jsem jen nevěru
a ztrátu velkou věru.

Pak objevila se ona,
co říkala si kurva,
tehdy vyjebala se mnou
a s mojí vírou jeblou.

Co s tím naděláme?
Kurvy pošleme do háje
a život svůj budeme žít
a do příkopů spokojeně blít….

Krátká ze slov 2

28. června 2018 v 21:10 | Kyrtan |  Něco málo z "poezie"
Je to snad ten líbezný květ,
co rozpouští studený led.
Který obepíná můj svět
a objeví se jako střed.

Jako východ slunce,
objeví se prudce,
když uchopí tvé srdce
a zatřese s ním v ruce.

Pak poznáš dech východu,
kde nacházíš svoji příhodu.
Kde ukáže se sladké,
co doposud bylo slané.

Ve tmě ukáže ti tvoji stěnu,
které můžeš věřit věru.
Kde uchopíš se jeho středu
a zapomeneš na tu děvu.

Po tmě bloudit budeš,
ale tvá stěna ti zůstane.
Podle té stále půjdeš
a věř, že na zem nespadneš.

Podíváš se však na místa,
která postrádají význam.
A ty už se uvidíš jako Julie
a zeptat se chceš kolik je.

Tvá mysl se k smrti vrací
a tvůj pláš se v prostoru ztrácí.
Už přestáváš věřit znova,
že by tě mohla potkat sova.

A v té těžké chvíli,
ozvou se tvé stíny
a ukážou ti cestu,
kudy vedou příběhy ze snu.

Které vždy jsi mívala
a často si je zpívala.
Které měla by jsi ráda,
jen kdyby jsi neviděla jen jejich záda.

Nadskočíš však leknutím,
když o tvoji láhev zavadím.
Prudce se posadíš
a do tváře mé se zahledíš.

Spatříš v ní svůj sen,
co zdával se ti nejen,
když snila jsi o něm,
kdo vysvětlí ti ten pojem.

Proč mít rád
a proč se skrývat,
když mohu létat,
když mohu zpívat.

Pak těžce opřeš se o topení
a do tváře mu stále hledí.
Možná v ní najdu něco víc,
možná I nic.

Pak uchopíš co je ten cit.
Pak pochopíš co znamená mít.

Jeho ruku uchopíš
a pak to pochopíš.
Že to není sen pouhý
a ani den dlouhý.

Je to on, ten který tě hledal,
když ty jsi se vzdalovala.
Byl to on kdo něco hledal…

Avšak tehdy našel co chtěl
a ona přišla na to,
proč byl ten nej.

Když pohlédla na něj
a on jí básně pěl…

Krátká ze slov

22. června 2018 v 23:59 | Kyrtan |  Něco málo z "poezie"
Proč to byl zrovna on,
kdo rozezněl smutný zvon.
Jenž zvonil a jeho tón,
se nesl líbezně jako hrom.

Proč neviděl jsem tehdy tu krásu,
co ukrývá se z poza pásu,
kde našel bych snad i spásu
a potom již nehledal bych krásu.

Co však dnes již nadělám,
a tak jen ramena své pozvedám.
Kdybych tenkrát nebyl pán,
tak dnes bych již byl vdán.

Když však každý den,
vídávám ten svůj krásný sen,
co provázel mně den co den
a na loukách rostl len.

Tehdy jsem to nevěděl,
ale dnes už to vím.
Nebylo to pouhé zdání,
ani klam co zřím.

Byl to cit,
nebo pouhá pocit,
či však myšlenka nezbedná,
která byla tak moc hanebná,
že ani vyslovit bych ji nemohl
a tvým ústům bych tak pomohl.

Byla to tedy láska zeptal bych se rád,
co viděl jsem v tvých očích zrát,
když říkala jsi mi kamarád,
ale já vždy viděl tvé oči rád.

Slova však utichla
a cit oněměl.
Co jsem to pak za člověka,
že můj obličej tak náhle setměl.

Nevím proč tehdy řekl že ta slova,
co zabolela mě dnes zase znova.
Nevím proč jsem byl zaslepený jako máma,
když chtěla jsi mi říkat táta.

Vítr utichá
a mé srdce usíná.
A já dnes zas znova,
nacházím ta krutá slova,
co mé srdce tíží a to,
že chtěl bych ti být opět bližší.

Už nechci znát tu samotu,
co nachází se v zákopu,
kdy velkou válku vede srdce
a jeho soupeřem je jedna plíce.

Zbytečné otázky rád vynechal bych
a proto ti tvá slova opětuji.
Přijmul bych tu tvou skromnou nabídku,
že mohla by jsi mi říkat tatínku...

Konec, či začátek

28. května 2018 v 23:58 | Kyrtan |  Téma týdne
Jak je život krásný,
když se na něj podívám zpětně.
Ty krásné slastí,
co provází nás letmě.

Nevím ani proč,
ale smíchu dnes nenacházím.
Možná sama temná,
vede mne ke strastím.

Je konec toho všeho
a vše znovu začne.
Zamrzlo srdce jeho,
a brzy dopadne.

Už vidím tu záři,
co svítí na mé tváři,
kde ulehá i prach
a mechů pach.

V tedy ucítím ten tlak,
který dopadá na můj vrak.
Pak utichne můj strach
a z mých úst vyjde pouhé "ach".

Pak pochopím co je to žít
a třebas i přestanu pít.
Možná ocitnu se ve snu,
kde ucítím velkou tmu.

Pak ale slunce vyjde
a mé oči naplní.
Na chvíli sám budu slepí,
ale v dobré se to obrátí.

Tehdy vystoupím sám z krabice své
a zůstane pouhé kupky hlín.
na místě kde spával jsem.
Kde ulehl tichý stín.

Z ticha já začnu šeptat
a vlasy své odklidím z čela.
Začnu potichu hledat,
dokud nenajdu co bylo včera.

Pak započne nový začátek
a já vystoupím.
Tehdy uslyší můj hlas ti,
kteří neprohloupí.
V tedy utichne vše co miloval jsem
a svět se prohloubí.

Čas

22. dubna 2018 v 22:56 | Kyrtan |  Něco málo z "poezie"
Čas nám běží a život náš střeží,
na zemi, co popsal bych jen stěží.
Kde nenacházel bych slova,
jak popsat to vše znova.

Tamhle štěstí vídám,
a tady zase o smůlu zakopnu.
Já už to tak mám
a často i tvrdě dopadnu.

Na zemi tvrdou,
kterou pokrývá samé kamení.
Cestou velmi starou
a plnou vzpomínání.

Mnoho času uplynulo
a ještě více mi ho zůstává.
Proto snažím se kráčet vždy zpříma,
protože to jediné mi zbývá.

Vím, že každý krátký den,
může být můj poslední,
a proto mám vždy na paměti,
jak užít si svůj krásný, ale krátký sen.

Stát se někým,
navždy být však nikým.
Zůstat navždy nepoznán
a na svět hledět opodál.

Je to bláhové přání,
ale mě už netíží spaní.
Třeba jsem tu jen na chvíli,
přestože získávám mnoho síly.

Třebas ale utichne můj hlas,
než někdo zaslechne ho zas.
Třebas polapí mne strach a noční můry
a já utopím se v tiché tůni.

Kam dál