Konec, či začátek

28. května 2018 v 23:58 | Kyrtan |  Téma týdne
Jak je život krásný,
když se na něj podívám zpětně.
Ty krásné slastí,
co provází nás letmě.

Nevím ani proč,
ale smíchu dnes nenacházím.
Možná sama temná,
vede mne ke strastím.

Je konec toho všeho
a vše znovu začne.
Zamrzlo srdce jeho,
a brzy dopadne.

Už vidím tu záři,
co svítí na mé tváři,
kde ulehá i prach
a mechů pach.

V tedy ucítím ten tlak,
který dopadá na můj vrak.
Pak utichne můj strach
a z mých úst vyjde pouhé "ach".

Pak pochopím co je to žít
a třebas i přestanu pít.
Možná ocitnu se ve snu,
kde ucítím velkou tmu.

Pak ale slunce vyjde
a mé oči naplní.
Na chvíli sám budu slepí,
ale v dobré se to obrátí.

Tehdy vystoupím sám z krabice své
a zůstane pouhé kupky hlín.
na místě kde spával jsem.
Kde ulehl tichý stín.

Z ticha já začnu šeptat
a vlasy své odklidím z čela.
Začnu potichu hledat,
dokud nenajdu co bylo včera.

Pak započne nový začátek
a já vystoupím.
Tehdy uslyší můj hlas ti,
kteří neprohloupí.
V tedy utichne vše co miloval jsem
a svět se prohloubí.
 

Čas

22. dubna 2018 v 22:56 | Kyrtan |  Něco málo z "poezie"
Čas nám běží a život náš střeží,
na zemi, co popsal bych jen stěží.
Kde nenacházel bych slova,
jak popsat to vše znova.

Tamhle štěstí vídám,
a tady zase o smůlu zakopnu.
Já už to tak mám
a často i tvrdě dopadnu.

Na zemi tvrdou,
kterou pokrývá samé kamení.
Cestou velmi starou
a plnou vzpomínání.

Mnoho času uplynulo
a ještě více mi ho zůstává.
Proto snažím se kráčet vždy zpříma,
protože to jediné mi zbývá.

Vím, že každý krátký den,
může být můj poslední,
a proto mám vždy na paměti,
jak užít si svůj krásný, ale krátký sen.

Stát se někým,
navždy být však nikým.
Zůstat navždy nepoznán
a na svět hledět opodál.

Je to bláhové přání,
ale mě už netíží spaní.
Třeba jsem tu jen na chvíli,
přestože získávám mnoho síly.

Třebas ale utichne můj hlas,
než někdo zaslechne ho zas.
Třebas polapí mne strach a noční můry
a já utopím se v tiché tůni.

Osoba blízká

22. dubna 2018 v 0:25 | Kyrtan
Menší úprava od jedné blízké osoby, děkuji jí za inspiraci a doufám že mi promine za použití.

V očích jeho vždy pravda byla,
stejně jako ta krása,
avšak pomalu nám vymizela
a upadla i jeho spása.

Tajemství se odhalilo
a velkou bolest projevilo.
Velkou, jako nebe nad hlavou,
jako temné moře pod hladinou.

Už nevidí ho jako prince,
jenž na bílém koni cválá k ní.
Už přestala věřit na lásku,
když na louce trhá bílou sedmikrásku.

Ze kterého býval její věneček,
který pletla vždy tak ráda.
Nyní v noci potkává stádo oveček
a přes den vídá jeho záda.

Oči pravdu skrývají
a její srdce sténá,
jenže její láska umírá potají
a její duše je smířená.

Není pěkné bloudit stále,
není krásné, ale život jde dále.

Nač hlavu otáčet zpět
a mít v ruce zvadlý květ.
Ten už neokusí ani kapky života
a jejím srdci se rozlézá temnota…
 


Slané moře

22. dubna 2018 v 0:22 | Kyrtan |  Něco málo z "poezie"
Život piráta není med,
pokud tak chceš žít,
musíš se dosti ohánět.

Krýt si také záda své,
protože nikdy nevíš,
kdy dýka probodne ty tvé.

Dlouhý život na moři
a láska v tobě zahoří.
Hlavně k těm mincím kulatým,
s tím krásným odleskem zlatavým.

Když pak korbel plný moku je,
ucítíš, že tohle to je,
co na tomto životě baví tě.

Krást a vraždit každý měsic,
potom pít a smást se tomu všemu je víc,
než poslouchat nečí rozkazy jak zajíc,
co bojí se, že nebude stát za nic.

Vydej se s námi na plavbu po moři
a tvá duše jasně zahoří.
Také máme vlajku černou a na ní bílé hnáty,
a naše srdce jsou ryze zlatý.

Hej, hej, hej,
moře naše jen nás kolébej.
My jsme ty tvé děti,
co ztratili se před lety...

Sen či zdání

21. dubna 2018 v 23:46 | Kyrtan |  Něco málo z "poezie"
Na palubě velké lodi stojím
a vlny se mnou hopají.
Do dálky sám hledím
A nevolností z moře se potím.

Proč tam moc špatně mi je,
vždyť jen na vlnách se houpu.
Je to snad má můza Rozalie,
co pomáhá mě dál, do temných koutů.

Již třetím dnem stojím na pevné zemi.
Již třetí noc spím v její postely

Co to dělám, vždyť jsem sám
a ta loď podemnou je jen zpropadený krám.

Krám, co vysnila si má paní,
aby mohla vídat mě z velké dály.

Pak tu má vždy jen chvilkové stání
a pak zase zamíří zpět domů,
do snů co se mi zdály.

Proč nyní však já stojím na velké lodi její,
když ona stojí tam, kde zacínálo mé snění.

Proč ona je ten,
kdo čeká na svůj sen.
Proč jsem zrovna já ten,
kdo je jejím snem...

Zlé myšlenky?

14. dubna 2018 v 19:03 | Kyrtan |  Něco málo z "poezie"
Tma a jen já sám,
co s tím však udělám, asi nic.
A tak sedím dále a v mysli větu,
co nevymyslel by nikdo věru.

Sedím za stolem svým
a ticho okolo šířím.
K tomu básně skládám
a texty píši.
Nic s tím dnes nadělám,
a tak jen pozvednu číši.

Již dlouho jsem nenapsal nic,
na tyto stránky bílé,
a trochu mě to mrzí,
že zanevřel jsem takto bídně.

Na výběr však nemám, povinnosti nepočkají
a moje studium nadevše postavím.

I když mé sny jsou jiné,
kdo ví co z nás zbude,
až skončí toto vše,
co obklopuje mně tohoto dne.

Třeba za chvíli ztratím se v davu
a nikdo mě hledat nebude.
Možná taky vzplanu
a mrtvolně na zem dopadnu.

Kdo by tam stál,
ten by šel dál.
Nikdo by nezahlédl,
tento krátký pád.

A i kdyby nenašel by nikdo se,
kdo do neznáma vydal by se
a poklekl k té duši vlídné,
co čekala jen na své vize.

Možná nestalo by se nic,
kdo ví, možní ještě víc,
usiloval bych o věc jedinou,
abych zůstal tím hrdým hrdinou….

Info

14. dubna 2018 v 18:53 | Kyrtan
Chtěl bych se omluvit mnohým, kdo čekají na mé texty. Jsem nyní v zajímavé životní situaci a do těchto koutů zavítám málokdy. Stále sice píši a básně skládám, ale není to nic, co bych dát vám. Mám nyní před sebou absolventský koncert v klavíru, abych uzavřel druhý cyklus a k tomu všemu maturitu na krku. Nemyslel jsem, že to někdy řeknu, ale s mým přístupem nevím jak to dopadne. Jelikož mnoho času trávím ve vlastních myšlenkách, v okolí nikoho nemám, a proto sedím sám, a proto také přemýšlím. Brzy, až si to vše přesně sesumíruji, napíši jeden svůj nový poznatek ze života, který mě dosti překvapil. Kdo ví, třeba překvapí i vám, čtenáře.

Mám nyní v hlavě mnoho příběhů a básní, co rád bych sepsal. Problém je však ten že musím se snažit jinde a tak prosím o strpení. Jakmile to bude možné, budu se snažit psát alespoň básně jako doposud a kdo ví, třeba i odmaturovat.

Dívka- tajné

26. března 2018 v 0:07 | Kyrtan |  Něco málo z "poezie"
Chtěl jsem si psát s kamarádkou, ale ona nechtěla.
Stala se jí totiž dnes, jedna malá nehoda

Když psala mi, co stalo se jí.
Já oři vyvalil a se strachem jsem dech zatajil

Ona však říkala,
že nic se jí nestalo.
A já jsem byl rád,
jak to všechno dopadlo.

Po slovech těchto,
značně se mi ulevilo.
I když nevím proč, mám ji rád,
tu holku rozmilou a trochu pošetilou,
ale kdo dnes má mysl uklidněnou.

A pokud to čteš, neber to nijak vážně.
Je to jen pouhý rým, co napadl mě rázně,
Ale pokud by jsi zabloudit chtěla,
víš že tu budu, kdybys chtěla.

Kamarádů není nikdy dost,
a proto měj jen radost,
že jsi se octla v básni,
co ani za mák neskončí kázní

Přeci jen život není hra
a je to spíše snaha.
Kdy snažíme svět tají.

Každý den může být náš poslední,
tak proč otálet bychom měli.
Vždyť můžeme být kým chceme,
když můžeme být bohy.

Sami si určujeme život
a do něj nám vstupují lidé,
které buď chceme,
nebo hledáme jiné.

Co však naděláme, když nás k sobě přilepí.
Někdo, kdo ani nezůstane,
na kafe, na spaní.

Pak jen smutně koukáme na jeho záda,
když vzdaluje se z rána.
A my nezmůžeme vůbec nic,
protože jsem jen hromádka svíc.

Co hledí a tají
a jejich život je v háji...


Bláboly čtvrté

26. března 2018 v 0:00 | Kyrtan |  Něco málo z "poezie"
Sedí chlapec na lavičce
a pero své svírá v ručičce.

V druhé drží papír
a s ním i svůj osud.
Před sebe hledí jako tapír
a své srdce hledá doposud.

Je to blízko, rád si zpívá,
ale jak má za tím jít.
Když jen básně skládá
a hraje na klavír.

Rád si s někým zatančí a příběh vám i napíše,
jen po něm prosím nechtějte nic,
co by blížilo se jeho příze.

Srdce na dlani, dal by všem lidem.
Jen kdyby i ostatní, brali to tak s klidem.

Proč, vždyť to není snění,
je to život plný pění.
Kdy tvoříme si vlastní strachy
a pak budeme padat taky.

Místo toho, abychom tu pro jiné byli,
hledíme na svět s velikostí míry.
Měříme si každého, s kým střetneme se.
a potom brečíme, když nám stane se,
že upadneme a na zem si lehneme,
ale nenajde se nikdo, kdo by pozvedl se.

Raději zůstane v davu skryt
a nechá nás se trápit.
S tváři od krve se plazit
a za všechno jen platit.

Berme to však s klidem,
proč být zlý k lidem,
co oplácí nám zlobou,
naší vůli snovou.

Na světě je mnoho idiotů,
tak proč být jedním z nich.
Raději budu slzy pět,
něž být v jejich stínu skryt.

To jsou slova má, co mých úst utíká.
I když nikdo neslyší je, alespoň dozvídá se je...

Jedna krátká a rychlá báseň. Omlouvám se, ale nějak nestíhám a nenacházím chuť a sílu k psaní, protože povinností je nějak moc. Jak to bude vše za mnou, pokusím se znovu psát aktivněji. Kyrtan

Minulost

18. března 2018 v 1:02 | Kyrtan |  Téma týdne
"Co se děje dědečku" zeptala se vnučka muže, jenž seděl vedle ní v křesle. "Ale nic dítě, jen jsem tak přemýšlel." odpověděl a s vlídným pohledem se na ni podíval a usmál. "A o čem jsi přemýšlel" zeptala se neodbytně. "Víš Ariel, jednou, až ti bude jako mě, přijdeš na to sama" odpověděl starší muž s nadějí, že tak odradí její nekonečnou zvědavost, avšak zmýlil se a dítě se nedalo jen tak lehce odbýt. "Pověz mi, jaké to je být starý" řekla Ariel a překvapila tak svoji otázkou postaršího muže. "Na to přijdeš časem dítě" odpověděl, protože nenacházel ta správná slova. Dívka se na dědečka podívala "Mě už nebaví být malá, chci být velká jako máma, silná jako táta a být také moudrá." Dědeček se nahlas rozesmál. "To máš ale pěkné představy toto, co by jsi chtěla." Vnučka se podívala do smějící se tváře svého dědečka a vrhla na něj zlý pohled, ale poté se začala smát taky. Smích ustal až tehdy, když se dědeček rozkašlal a začal lapat do dechu. Ariel se ho zeptala jestli je vše v pořádku a dědeček jí přikývl na souhlas snažíc se zastavit kašlání. Vnučka se ale i tak vydala do kuchyně a nabrala do sklenice čistou vodu. Vrátila se zpět a podala sklenici dědečkovi. Ten na ni s poděkováním pokýval a zhluboka se napil ze sklenice. Když dopil, ve sklenici ještě zůstávala necelá polovina, odložil sklenici na blízký stolek. "Děkuji Ariel za tu vodu" poděkoval ještě jednou a vnučka se jen zaculila. "Povídej mi něco o sobě dědečku" řekla po chvilce ticha, aby tak přerušila onu mezeru v jejich konverzaci. "Co bych ti říkal dítě, vždyť už jsi vše slyšela" odpověděl dědeček a pohladil ji po hlavě. "Maminka mi říkala, že jsi kdysi dávno hrával na klavír, který máš v pracovně. Říkala také, že jsi psal básničky, ale nechtěla mi žádnou ukázat. Je to pravda?" Dědeček se napřímil a podíval se ven z okna. "Víš mé dítě, lidé toho mnoho napovídají a mnohdy nemusí být vše pravdou." odpověděl na její otázku možná až trochu moc vážně. "Ale možná už přišel ten správný čas ti něco ukázat." řekl a pokynul jí, aby šla za ním. Společně přešly přes dvě místnosti až do pracovny. "Slyšel jsem, že hraješ na klavír. Tvoje matka si tě vychvalovala" řekl a v hlase se mu objevila kapka hořkosti, avšak toho si dívčina za ním nemohla všimnout. "Ano, maminka po mě chce, abych hrála, ale popravdě mě to moc nebaví, protože hraji sama a nepřijde mi, že bych hrála pěkně." Dědeček se pousmál: "Tak to bývá, když člověk s něčím začíná" řekl a usedl za klavír. To u čeho právě seděl, byla menší verze křídla, na kterou dříve hrával. Dnes je tu spíše jako památka na minulost. "Tedy, ukaž mi co umíš" řekl své vnučce a posadil ji vedle sebe na židličku. Dívka chvíli přemýšlela co má zahrát, ale potom se její ručičky rozjely po klávesách a po místnosti se rozlézaly líbezné tóny nějaké písně, kterou dědeček neznal. Byla to sice krátká píseň, ale bylo z ní cítit více než jen pouhé tóny. "Stále má dobrý cit pro hudbu" řekl dědeček polohlasně spíše pro sebe, ale Ariel ty slova zaslechla. Přestala hrát a po místnosti se rozhostilo ticho. "O kom mluvíš dědečku" zeptala se ho a s nevinným výrazem na tváři se na něj dívala. Dědeček se zhluboka nadechla: "Myslel jsem tvoji matku, ona měla vždy dobrý sluch. Tedy jak na co" řekl a sotva co to dořekl, vydal se k oknu. "Ty nemáš rád moji maminku dědo?" zeptala se Ariel. "Tak to není, je to přeci stále moje dcera. Stále však udělala něco, na co nezapomenu a pokud ona sama nepřijde, já za ní nepůjdu" otočil se na vnučku a ta by přísahala, že v jeho očích zahlédla lesk slz. "Zahraješ mi něco dědečku?" prosila Ariel, až ho tedy umluvila a děda opět usedl za klavír. "Nevím jestli si na něco ještě vzpomenu" přiznal se a začal přemýšlet. Vnučka chvíli hleděla na svého nerozhodného a přemýšlejícího Dědu. "Co třeba nějakou, kterou měla moje mamka ráda" snažila se pomoci, ale tu prý zahraje až potom. Nyní už věděl co zahraje. Jeho ruce se zkušebně rozjely po klávesách takovou rychlostí, že se sám divil. Nyní si byl jist, že ještě něco ví. Když spustil, už od prvních pár tónů se domem rozezněla líbezná hudba, které měla vlastní duši. Ariel jen tiše seděla a nechala se unášet tou krásou. Nikdy nic tak pěkného neslyšela a když to ještě hrál její dědeček, řekla si, že se tuto skladbu také naučí. "Jednoho dne ti ji dědo také zahraji" řekla, když se rozhostilo ticho. Podívala se do dědečkové tváře a spatřila slzy. "Dědo, ty pláčeš" řekla vylekaně. "Ne dítě, nepláču" odpověděl dědeček a utřel si rychle slzy, které mu stékali po tváři. "Proč jsi plakal" snažila se zjistit Ariel, ale dědeček jí pokynul, aby šla s ním ke stolu. Společně přistoupily ke stolu a dědeček vytáhl klíč, který byl schovaný někde pod stolem a odemkl jím jednu ze zásuvek. Ta byla po otevření přeplněná listy popsaných papírů a menších sešitků a bloků. "Ptala jsi se mně, jestli jsem psal, Taky máš něco málo z toho všeho" řekl a vytáhl štos papírů na stůl. Ariel oněměla " tohle všechno jsi napsal vážně ty?" ptala se nevěřícně dědečka. Ten přikývl a opět přistoupil k oknu. Ariel se mezitím začala přehrabovat v papírech. našla tam spoustu básniček, krátkých příběhů, nebo jen rozpracovaných děl, které nedošly své konečné cesty. Mezi tím, co listovala papíry řekla: "Víš dědo, maminka o tobě v poslední době dosti hovoří a vždy, když dojde k něčemu co se stalo, strašně se rozbrečí a říká, že je jí to moc líto. Nikdy mi však neřekla, co je jí líto. Ty to víš?" a stále nezvedala pohled od spousty popsaných papírů před sebou. Děda stál u okna a bezpředmětně z něj hleděl ven. Po dlouhém mlčení odpověděl: "Ano vím o čem mluví, ale to ti ona musí říct sama." Ariel se zarazila "Ale ona mi to nikdy neřekne" odvětila. "Víš dítě, jednou se všechno dozvíš." řekl dědeček a opět usedl ke klavíru. Nyní však začal hrát jinou píseň. Byla smutná, ale i veselá. Měla v sobě bolest, smutek, ale místy pochopení a sílu. Byla to píseň plná emocí, takovou ještě nikdy Ariel neslyšela, a proto se přestala hrabat v papírech a s pootevřenými ústy hleděla na klavír. Byla to celkem dlouhá píseň a její konec přišel tak náhle, jako v létě bouře. "To byla nádhera" řekla Ariel. "Tohle byla píseň, kterou tvoje maminka milovala." řekl dědeček "Jmenovala se.... Láska" dořekl neznámý hlas ze dveří do pracovny. Ariel v nově příchozí osobě poznala svoji mámu. "Mamí" zavolala, vrhla se jí do náruče a cestou shodila pár papírů na zem. Žena se sehnula a jeden list sebrala. Dědeček se postavil a s vážným výrazem ve tváři řekl: "Co tu děláš Lyssando." Ta pohlédla na postaršího muže: "Také tě zdravím a ráda vidím otče." "Víš co jsem ti tehdy řekl, nebo jsi na to snad zapomněla?" ptal se trošku nazlobeně otec ženy, která stála před ním. "Ne otče, nezapomněla. Jsem tady, abych si s tebou promluvila" odvětila a snažila se neuhnou pohledem před tím otcovým. "My se nemáme o čem bavit a ty to víš" odsekl a otočil se k oknu. "Myslím, že stále máme otče." "A o čempak tak důležitém chceš hovořit" zeptal se jí. Lyssandra se naklonila ke své dceři a poprosila jí, aby šla do kuchyně. Dívka ji uposlechla bez větších poznámek, až se v pracovně nacházela pouze ona a její otec. Teprve nyní si pořádně prohlédla list, který držela v ruce. Nebyla to ledajaká báseň. Tato se jmenovala Lyssandra a s tímto papírem přistoupila k otci a podala mu tento list plný bolestivých vzpomínek. "Chci s tebou mluvit o tom co bylo, tedy o minulosti...

Kam dál