SarTuna

12. února 2018 v 22:34 | Kyrtan |  Sci-fi
"Ryne vzbuď se" ozval se nějaký hlas z dálky "nenechávej mě tu samotného, zbuď se, musíme pokračovat". Náhle ten hlas byl slyšet blíže a blíže, až jsem postupně zase nabral vědomí a nechápavě zíral na muže, který přede mnou stál a snažil se mě kamsi táhnou. "Díky bohu, ty žiješ. Musíme pokračovat jinak nás dostanou" řekl. Kdo nás dostane, kde to jsem, co se děje a kdo je ten muž co mě podpírá a odvádí kamsi pryč, proběhlo mi hlavou během sekundy ale teď jsem nebyl schopen odpovědět na tyto otázky a tak jsem spolu s tím mužem utíkal kamsi daleko od hluků za námi. Míjeli jsme jeden zákop za druhým. Díry od dělostřeleckých granátů, nebo bombardování. Běželi jsme k hustému lesu, který na této planině poskytoval úkryt. Jak jsme postupovaly směrem od hluku, děr a zákopů ubývalo a cesta se stále stávala schůdnější. Byli jsme opravdu blízko. Chybělo nám tak sto metrů k lesu, ale z to co jsem uslyšel, mě přejel mráz po zádech. Nepřátelé nás spatřily a začaly volat na ostatní, kde jsme. Snažil jsem se přidat do kroku a i muž se mě snažil více pomoct, ale nebylo to dost. Uslyšel jsem zaklapnutí závěru, jak za námi nepřátelé nabili své zbraně. Věděl jsem že je po nás, nemůžeme to stihnout. Poznal to i na chování toho muže co ho podepíral. Rozezněl se štěkot nepřátelských zbraní a muž, spolu se mnou, se vrhl do vyhloubené díry od granátu. Muž se na mě podíval "to bude dobrý kámo, ještě chvíli vydrž" řekl a ustaraně začal hrabat v batohu. Rozeznělo se ticho. "Nepřátele přestali střílet, něco se chystá Ryne" řekl muž a stále cosi hledal v batohu. Připadalo mi, že jsem uslyšel někoho se plížit. Potichu jsem houkl na muže vedle a ten mi hodil pistoli z batohu. Zase bylo ticho, až z toho člověka mrazilo. Před chvílí se střelba ozývala jak z dáli, tak i u nich, ale teď nic. Začínal jsem se trochu bát, ale neustále jsem sjížděl pohledem okraj úkrytu. Čekal jsem, kdo se kde objeví. "Ha, našel jsem to Ryne." Chtěl jsem se podívat, co našel, ale ve stejnou chvíli se na okraji kráteru objevila hlava vojáka. Bez rozmýšlení jsem vystřelil. Byl slyšet bolestivý výkřik a muž zase zmizel. Můj společní mi poklepal na rameno "až řeknu, poběžíme k tomu lesu, ano?" Nemáme šanci, sotva vylezeme z krytu, skropí nás palba kulek a z nás bude cedník" řekl jsem si pro sebe, ale lepší, než sedět a čekat na smrt." ozval ze kovový náraz něčeho malého, co přilétlo z venku. Byl to granát. Muž vedle mě zakřičel a já vyběhl z krytu a běžel do lesa co mi síly stačily. Bolest v boku mi v tom trochu bránila ale snažil jsem se. Když jsme zahýbal do lesíka, ohlédl jsem se, ale muž už byl vedle mě a trhl se mnou za strom k zemi. Nevěřícně jsem hleděl na jeho zápěstí, kde problikával jakýsi energetický štít. Zdálo se že pomalu oddělává, protože jeho jas slábl a po chvíli se vypnul úplně "Bohu dík, já už jsi myslel, že se nevzbudíš kámo, myslel jsem, že jsi to dostal a nechal mě tu samotného" řekl muž vedle mě a smál se přitom. Nechápavě jsem na něj hleděl a přemýšlel jsem co tím myslel. "Děje se něco Ryne" zeptal se muž už s vážnějším výrazem. Poprvé jsem promluvil "Kdo jsi a kde to jsme". Muž se zasmál a šťouch do mě rukou "Hele nedělej mi ze mě srandu Ryne, tentokrát ti na to neskočím. Stačilo posledně že jsem ti na to naletěl". Stále jsem na něj hleděl nechápavě a zopakoval svoji otázku "Hele promiň ale já vážně nevím kdo jsem, kdo jsi ty, a kde to jsme nebo co děláme". Muž vedle mě se stále ještě trochu smál ale postupně mu úsměv odumíral z tváře. "Ty to vážně nevíš?" Zavrtěl jsem hlavou. "No, tak to jsme v pěkné prdeli" řekl muž a začal se sbírat ze země…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama