Taar- kapitola první

24. února 2018 v 23:00 | Kyrtan |  Velká Taar

Kapitola 1

Rod Ratinů - první část

Jediné co naznačovalo, že v temném lese je něco, co tam nepatří, prozrazovalo tiché praskání větviček pod nohama mladé dívky, zahalené v loveckém plášti a kápí přehozenou přes hlavu. Její pravidelný dech byl slyšet méně než srdce, které jí bilo, tak nahlas, až se bála, že to někdo uslyší. Každou chvílí se zastavila a rozhlédla se kolem dokola, zda nezahlédla nějaký pohyb. Když tu si všimla pohybu nalevo od stromu, za kterým se schovávala. Podívala se pozorněji a zahlédla nepatrný pohyb mezi stromy a obrys menšího zvířete. Byl to jelen, celý bílý, od jehož malých parůžků, na hlavě, se odrážel sluneční svit. Jelen se poklidně pásl na pasece, a tak dívka pomalu sundala luk ze zad, zasadila šíp na své místo a pokusně natáhla tětivu. Chtěla tohoto jelena ulovit, aby předvedla své schopnosti a dokázala všem svou pravdu o těchto tvorech. Matka jí vždy říkávala, že přijde den, kdy se Bílí vrátí, ale dívka si na to nevzpomněla, a tak toto posvátné zvíře chtěla skolit. Pomalu napnula tětivu a připravovala se na výstřel. Z nenadání jelen zvedl hlavu, podíval se dívce do očí přes husté keře a pomalu odkráčel. Dívka nedokázala pochopit, co se stalo "ten jelen to věděl" řekla si pro sebe "věděl, že tu stojím a chci ho zabít, ale ani se nehnul". Dívka to nedokázala pochopit, a řekla si, že se později někoho zeptá, ale ať chtěla nebo ne, stále nad tímto incidentem musela přemýšlet. Po chvíli usoudila, že se jí to jen celé zdálo a tak se posadila, aby si udělala malou přestávku. Jen co dosedla na tvrdou zem, sundala kápi z hlavy a urovnala si své dlouhé vlnité vlasy. Byla krásná a mladá, avšak v její obličej byl ustaraný a plný bolesti. Nejvíce to však bylo poznat, jak se trápí, na jejích očích. Když se na vás podívala, viděli jste v nic bezmoc, strach a zoufalství. Takto je to s ní už pět let. Možná za vše může to, jak se neustále hádá se svojí matkou o tom, že by měla být doma a ne stále v tom lese. Stále na ni tlačí tím, že za chvíli z ní bude královna, a proto se musí tak začít chovat ale Evanel,prvorozenou dceru královny Myari, zajímalo už něco jiného. Bylo to zmizení její sestry Evalyn. Ta událost se stala tak dávno, avšak nejde zapomenout. Od té doby na panství Ratinů vládne smutek za dceru královny, která se ztratila. Vlastně to bylo jinak ale jen její sestra a stará stařenka ví, jak to bylo. Zapadající slunce zalito dívčinu tvář a ukázalo její smutný výraz v pravé kráse. Byla to totiž Evanel, kdo zavinila odchod její sestry. Dnes už to ví, proto ji musí najít a vše napravit, ale to si řekla tehdy, před pěti lety. Dnes po tak dlouhé době, bez jakékoliv stopy po její sestře, Evanel ztrácí naději toho, že by ještě někdy svoji setru uviděla. Dívka se podívala na zapadajícího slunce a zase vzpomínala…
Stalo se to, když se Evanel zrovna vracela z městských zahrad, kam ráda chodívala. Spěchala, protože už měla být dávno doma na oslavě Jara. Když ale procházela městem, zastavila ji taková malá postavička a řekla skřehotavým hlasem "děvče prosím pomoz staré stařence a daruj mi nějaký peníz. Už jsem dlouho nic nejedla, pomůžeš mi?" a pohlédla na Evanel. Ta se na stařenku také podívala a s odporem v hlase řekla "sice mám peníz, ale ne pro tebe, bábo jedna šeredná" odsekla stařence, vytrhla se z jejího sevření a pokračovala rázným krokem dále po cestě. Stařenka se za ní otočila a s jedovatým pohledem ve tváři řekla "však ty draze zaplatíš za svoji povýšeno. Nemáš ani ponětí, ským si zahráváš" a nahlas se rozesmála. Ona to totiž nebyla jen tak obyčejná stařenka. Tato stařenka žila v temném lese a je mnohými zvána čarodějnicí ale to Evanel nemohla vědět a ani nevěděla, co svým chováním způsobila. Zato stařenka měla jasno. Věděla, koho právě potkala, protože na ni zde čekala a věděla, co musí nyní udělat. Také věděla, co by se stalo, kdyby Evanel vládla se svou dosavadní povahou jakou má, proto místo ní bude, vládnou Evalyn její sestra. Vydala se rovnou do hradu najít Evanel a potrestat ji za její aroganci, která by zničila rod Ratinů. Vlastně ani sama nevěděla proč ji na tom tak záleží a ani nad tím nepřemýšlela. Když vstupovala do hradu, nikdo se ji nesnažil zastavit, protože ji každý znal a věděl, co dokáže. Proto stařenka došla, až ke dveřím kde ji zastavil sluha "co si přejete, stařenko" ptá se jí. Stařenka se otočí, a když sluha spatří její jedovatý výraz, raději se otáčí a odchází rychlými kroky pryč.
Dveře se rozletěly a dovnitř vstoupila malá, shrbená postava,v zaprášeném a špinavém plášti, který zdobilo mnoho děr. Nikdo z přítomných nevěděl, co tu pohledává tato žena, ta která nezavítá mezi živé jen tak bezdůvodně. Minuty se táhly a všichni stály bez hnutí, až nakonec promluvila královna Myari vlídným hlasem ke stařence " Lansi, co tě přivádí na naši slavnost". Stařenka se prudce otočila po hlase a pohlédne na královnu. "Tady nejsme přáteli královno, neříkej mé jméno jen tak, když nechápeš sílu toho jména". Královna nevěřícně a s překvapeným výrazem ve tváři zírala na stařenku, která se rozhlížela po sále, jako by někoho hledala. Zrak stařenky spočinul na dívce, která scházela pomalu po schodech z kuchyně. Stařenka se k ní pomalu dobelhala a prohlížela si ji s jedovatým pohledem v obličeji. "Tak tady jsi" řekla stařenka. Dívka se otočila a nechápavě hleděla na stařenku. V sále se ochladilo,rozhostilo se ticho a ze stařenky začala vyzařovat velká síla. Začala potichu mumlat "Oči kočičí, duše divoká. Mysl povýšená a srdce utíká. Budeš tím, kdo jsi a budeš hnána všemi psy". Dívka stále nechápavě pozorovala stařenku. Najednou bylo vidět, jak její oči ztratily pevný bod, zatočila se jí hlava a odpadla. Všichni kdo byly přítomni, se jí rychle hnali na pomoc. I sama královna utíkala přes celý sál, aby zjistila, co se stalo její dceři. Po tom co položili dívku na lavičku, se královna rozhlédla, zda stařenku neuvidí, avšak tak jak záhadně se objevila ve dveřích, tak zase zmizela.
Když se za stařenkou zabouchly dveře do sálu, měla takovou zvláštní potuchu, že je něco špatně ale nevěděla co. Avšak, při odchodu z hradu zjistila, co to bylo, protože někoho uviděla, byla to ta dívky vracející se domů, tak která ji neposlechla a uvědomila si, co způsobila. Evanel se totiž potkala s přítelkyní, a proto se zpozdila a nebyla na slavnosti. Ten, kdo byl proklet, byla Evalyn. Ona způsobila to, že svět zahltí zlo a strach, protože proklela Evalyn místo Evanel. Přistoupila k přicházející Evanel a pověděla jí "až přijde čas, budu tě čekat". Evanel tu starou ženu nijak neposlouchala, ale ta slova jí zněla v hlavě stále dokola. Otočila se a nechala tam stařenku samotnou. "Tak, říká stařenka "a vše jsem pokazila, že Ipoksi?". Za jejím pravým ramenem se zjevil duch muže a odpověděl její otázce "možná není vše ztraceno, ale to ví jen čas. Nechci ho zase otravovat, takže musíme počkat. Z mojí minulé návštěvy nebyl moc nadšený." Položil ruku stařence na rameno a se smíchem společně odcházely z hradu.
Evalyn byla znovu při vědomí, když se dveře rozletěly podruhé. A lidé se pomalu začaly trousit po sále zpět na svá místa. Nyní zase celý sál ztuhnul a podíval se na toho, kdo přichází. Byla to však jen Evanel .Najednou se zarazila a nechápavě hleděla na ostatní "proč na mě všichni tak koukají" řekla si pro sebe. "Co se stalo." zeptala se. Ale nikdo jí neodpověděl. Z toho zamyšlení
jí probralo volání "Evanel, jak to že jdeš tak pozdě" byla
to královna kdo na ni zavolal. Když královna promluvil, jako kdyby porušilo nějaké kouzlo a vše dalo do pohybu. Hudba začala hrát, tanečníci tančit i dokonce hosté se bavily, jako by ani nepřestaly. Evanel se rozhlížela po místnosti, protože někoho hledala. Nakonec ji našla na druhé straně sálu. Seděla sama na lavici s pohledem sklopeným do země. I když Evanel neviděla její tvář, poznala, že ji něco trápí. Byla to totiž její sestra a ta pozná, když má ta druhá problém. Přistoupila blíže a posadila se vedle ní. I nadále Evalyn seděla a ani se nepohnula, až po chvíli kdy Evanel promluvila, sebou prudce trhla, jako kdyby nevěděla, že vedle ní někdo je. "Co se děje" ptá se Evanel. Dlouho se nic nedělo, než z ničeho nic Evalyn zvedla hlavu a podívala se na svou sestru. Její oči byli plné strachu a bolesti. Neřekla ani slovo. Evanel si však všimla změny, její sestra měla jiné oči také víc kočičí. Tu najednou Evalyn vstala a odešla beze slova ze slavnosti. Oslava avšak plynula dále a nikdo si ani neuvědomoval odchod Evalyn a brzy i její sestra na ni zapomněla. Ten večer už ji nikdo neviděl.
Ráno se Evanel vzbudila časně a ihned se vydala za sestrou. Přistoupila ke dveřím do pokoje a zaklepala. Chtěla se jí totiž zeptat, co se stalo včera večer, když byla pryč a proč tak rychle zmizela ze slavnosti a už se neobjevila. Nikdo neotevírat. Zaklepala ještě jednou. "Třeba ještě spí a neslyšela to" řekla se Evanel. Rozhodla se, že potichu otevře dveře a bafne na svoji spící sestru, jak to často dělala Evalyn jí. Pomalu otevřela dveře do komnat své sestry a v tichosti se vkradla dovnitř. Ještě ve dveřích se však zarazila. To, co spatřila ji tak ohromilo, jak už nic dlouho. Její sestra byla pořádná, vše vždy měla uklizené a srovnané, ale teď byla celá místnost plná poházeného oblečení. Všimla si i zničeného nábytku, který byl rozlámán na kousky. Z toho co vidí před sebou, byla celá v šoku, až teď jí došlo, že to jsou zbytky postele. Jediné co tomu naznačovalo, bylo peří rozházené všude kolem a zbytek látky z peřin. Všimla si i červených skvrn na zemi. Sehnula se, aby si tu skvrnu lépe prohlédla. Vykřikla nahlas, až to musel být slyšet po celém hradě. Byla to krev. Sledovala, jak malé krůpěje krve vedou k otevřenému oknu, přistoupila k oknu a vyklonila se z něj dolů na náměstí. Okno její sestry bylo celkem vysoko nad zemí. Když si však lépe prohlédla zdi, spatřila něco jako škrábance na zdi, jakoby se něco škrábalo dolů, nebo možná i nahoru do pokoje. Dívka se lekla, okamžitě se přestala vyklánět z pokoje a vydala se směrem ke dveřím. Zahlédla na zadní straně dveří nějaký symbol, ale nevěnovala mu řádnou pozornost, protože se ve dveřích objevila její matka. Vykřikla když uviděla trosky z jednoho pokoje své dcery. Přišla se podívat, kdo to křičel, nebo co se stalo. "Mami" řekla Evanel "Evalyn je pryč, něco ji uneslo". Královna beze slov hleděla na krev na zemi okolo zbytků postele, směřující směrem k oknu. Královna stála na místě, jako zaražená. Nemohouce se jen pohnouti natož něco říct. "Jdu ji najít" vykřikla Evanel a chtěla se rozběhnou do stájí pro svého koně, aby vyrazila za svou sestru. Matka ji však zarazila ve dveřích. Snažila se jí zatarasit cestu, aby nešla hledat sestru. Nepovedlo se jí to a Evanel jí proklouzla mezi nohama. Nechtěla přistoupit na to, aby seděla doma a její sestra byla někde ztracená. Naposled se vytrhla své matce z náruče a utíkala do stájí. Královna se otočila nevěřícně zírala na kresbu, které zdobila vnitřní stranu dveří pokoje. Byl tam obrazec kočky, ale ne jen tak ledajaké kočky a královna věděla, co to znamená…
Když Evanel ujížděla na koni do temného lesa, aby našla svou ztracenou sestru, slíbila si, že zjistí, co je za jejím zmizením. Také to zjistila, ale nebyla schopna toto těžké břímě přijmout. To, že se její sestra ztratila, byla jen její vina. Tehdy ji vojáci hledaly dva dny než ji konečně našly. Potácela se sama lesem, bez koně, v roztrhaných a umazaných šatech od krve a bláta. Dlouhou dobu ji královna nechtěla pustit nikam mimo hrad..
Dnes už to je pět let. Evanel však nepřestala se svým pátráním po sestře. Dnem i nocí zůstává v lesích a snaží se ji najít. "On tam na mě někde čeká" to jsou její slovy, která říká vždy matce před tím, než ráno vyráží do lesů. Při svých cestách potkala různá stvoření. Naučila se přežít sama bez pomoci, změnit sama sebe a osamostatnila se. Prázdnota po její sestře v ní vytvořila jakýsi prostor, co nemá co zaplnit, a proto často sedává sama na střeše hradu a kouká na západ slunce. To však jen tehdy když ji královna nepostí do lesů. Vždy když se něco stalo, měla pocit jako by nad ní něco bdělo, nebo někdo. Ten někdo ji hlídal a vedl správnou cestou života. Za těch pět let se Evanel stala jak povahou, tak i chováním téměř podobná své sestře. Mnoho lidí, si myslelo, že se jim vrátila Evalyn zpátky, když potkaly Evanel.
Avšak nebylo to tak. Jednoho pozdního jarního dne, když už se vracela domů, zahlédla v lese zvláštní zvíře, o kterém jí vyprávěla chůva a sestra. Byl to Bílý Jelen se znamením na přední noze. To znamení, které měl jelen na noze, bylo i znamení jejího rodu, který měli na erbu. Spousta lidí mu říkala prokletý, nikdo jí však už neřekl proč. Tento tvor byl však legendou rodu. Říkalo se, že když se zjeví tak rod Ratinů bude žít v pokoji a míru. Jelen se pomalu začal ztrácet v houští lesa a Evanel se ihned vydala za ním. Sledovala ho, dlouhé hodiny až na samotný okraj temného lesa, kde se jelen konečně zastavil na pasece a začal se pást. Chvíli ho sledovala s nadějí, že ji jelen zavede k její sestře, nebo alespoň pomůže v určení směr. Nestalo se nic, jelen se pouze poklidně pásl na mýtině. Evanel se rozhodla, že zanechá toto posvátné zvíře v klidu a půjde domů. Zahlédla však něco, co jí přinutilo ustrnout na místě a ani se nehnout. Strach a mráz jí přejel po zádech, když hleděla na zvíře, které se ukrývalo v keři opodál. Na pravé straně, asi deset kroků od Evanel, se krčilo v keři stvoření, tak krvechtivé jaké ještě neviděla. To co se plížilo kousek od ní, byla Bazira stvoření doprovázející rod Ratinů také již od počátku, spolu s Bílím Jelenem. Tento kočkohad neznal slitování, byl to vražedný stroj, který nedělal rozdíl mezi ničím, vše co se hýbalo, byla kořist, nebo nepřítel. Ale Evanel si všimla, že Bazira se zaujetím hledí na Bílého Jelena, kterého se zrovna pokouší ulovit. To Evanel nemohla dopustit. Vytáhla šíp jeden ze svých šípů z pochvy na zádech. Zkušebně napnula tětivu a zase ji povolila aby si byla jista silou nátahu. Přikrčená se plížila k nejbližšímu stromu, kde se postavila a vyčkávala na chování Baziry. Ta se mezitím přesunula o kousek blíže a připravovala se vyskočit. Evanel se připravila vystřelit na Baziru. "Dokážu to, já to zvíře zachráním" bleska jí myšlenka hlavou. Sledovala se zatajeným dechem, jak Bazira vyskakuje z keře a blíží se k jelenovi, ale v tu chvíli vyskočila Evanel, vypálila šíp, který se Baziře zabodl do zadní nohy, čímž ztratila rychlost, a místo aby Bazira dosáhla na Bílého Jelena, rozplácla se asi metr před jelenem a na mýtině. Jelen se na ni se zaujětím podíval a pak si klidně odkráčel pást jinam. Ležící Bazira vyla bolestí. Snažila se dosáhnou na tu věc, co ji tak ublížila. Evanel, stojící na kraji mýtiny málem nahlas vykřikla radostí. Něco ji však zastavilo. Pohlédla zpátky na to zvíře, které nyní upáralo svůj pohled na ni. Připadalo jí že v těch očích vidí úzkost. Měla pocit, že tomu zvířeti, musí nějak pomoct. Pak jí došlo "vždyť se to bájná a krvelačná bestie, nezaslouží si soucit". Probrala se z jakého si omráčení a všimla si, že to zvíře už není tam kde bylo. Tentokrát nedokázala výkřik ukrýt úplně a vyšel z ní slabý výkřik, který ihned zadusila. Bylo ale pozdě. Bazira už věděla, že je tu někdo další a pomalým krokem se sunula ke kořisti Evanel nevěděla, co má udělat. Rozhlédla se, kam by se mohla ukrýt, ale nic nebylo na dosah. Bazira se stále blížila. Evanel jen slyšela slabounkého šustění trávy o její šupinaté tělo. Nevěděla však kde se ta bestie nachází. Evanel na chvíli spatřila ty kruté oči té stvůry, jak na ní hledí v houští. "Vždyť je přeci zraněná" řekla si a tasila svoji dýku s dlouhou na konci zahnutou čepelí. Bazira stále obcházela svoji kořist a Evanel byla čím dál více nervózní. Nechápala, proč Bazira ještě nezaútočila. Zase zahlédla ty dvě žhnoucí koule, které byly ale jiné už ne tak kruté. Nyní byli plné smutku a bolesti. Evanel ihned začala litovat, co ji to napadlo střílet na tak posvátné zvíře jako je Bazira… Vzpoměla si, "ty oči už jsem někde viděla" ale namohla přijít na to kde nebo u koho. Tento okamžik ji provázel ještě dlouho ve snech. Když se probrala z omráčení, uvědomila si, že Bazira je pryč a ona tam zůstala stát s nožem v ruce a v bojovém postoji. Uvolnila sevření dlaně, v níž držela dýku a tu zasunula do pochvy. Rozhlédla se kolem sebe zda je opravdu sama a nic jí nehrozí . Poté pohlédla na oblohu a zalapala po dechu překvapením. "Před chvílí jsem chtěla jít domů a slunce bylo nad obzorem." Nyní už měsíc vysel vysoko na obloze, kde zářil tak jasně jako už ho dlouho Evanel neviděla. "To je divné" řekla a vydala se cestou, která ji připadala známá. Rozhlížela se neustále po okolí a snažila se najít některou ze svých malých značek, které si dělávala pro orientaci. Ale ať hleděla jak chtěla, vůbec nic nepoznávala. Pomalu jí začalo docházet, že les,kterým prochází, vůbec nepoznává. Když jí došlo, že se asi ztratila, jakoby se okolní vzduch ochladil. Evanel se zatřásla zimou. Náhle ucítila, něčí ruku na svém rameni. Přejel ji mráz po zádech a taky strach. Prudce se otočila ale nebyl tam nikdo. Rychle se podívala okolo sebe, zda někoho opravdu neuvidí. "Asi se mi to jen zdálo" přiznala si nakonec Tohle už se jí stalo mnohokrát, ale dnes to bylo více intenzivní. Bylo to jako opravdové, jako by se jí někdo dotýkal. Najednou uslyšela jemné praskání drobných větviček napravo v hustém křoví. Evanel strnula na místě a snažíc se zadržet všechny zvuky, které by mohla vydat, a hleděla na keř. V hlavě se jí přehrávaly všelijaké obrázky zvířat, co mohou v tom keři být. Než však cokoliv z keře mohlo vyskočit, keř se přestal chvět a i tiché praskání ustalo. Evanel si oddechla a chtěla se zase vydat na cestu, za hledáním svých značek. Měla velice zvláštní pocit, jako by ji něco sledovalo, když se však otočil nic tam nebylo. "Začínám být paranoidní" řekla se pro sebe polohlasně a zasmála se tomu. Hned se její nálada zase zlepšila a vyrazila na cestu. Sotva ale udělala pár kroků uslyšela hlasy. Nedokázala sice přesně říct odkud jsou, připadalo jí, že je slyší všude, ale zase se zastavila a stála na místě."Pojď za mnou Evanel" šeptali jí hlasy. "Nic se ti nestane, neboj se a pojď." Ten hlas zněl tak lákavě, že mu Evanel nemohla odolat. Jako smyslu zbavená kráčela pod temné koruny stromů…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama