Taar- kapitola první pokračování

24. února 2018 v 23:00 | Kyrtan

Kapitola 1

Rod Ratinů - druhá část

"Prober se Evanel" zazněl dívce hlas v hlavě. Evanel pomalu otevřela oči ale byla donucena je ihned zavřít, protože ji oslnilo jasné sluneční světlo. Znovu se pokusila oči otevřít ale musel si dlaní zastínit slunce, aby vůbec něco viděla. Pomalu se začala zvedal na nohy ale když už na nich skoro stála, kolena se jí podlomila a tvrdě dopadla na kolena. Vyjekla bolestí a z kolene se jí pomalu řinula krev. "Vstaň Evanel, musíš jít dál" řekl zase ten hlas. Evanel se rozhlédla a hledala toho, kdo to řekl. Nikde nikdo okolo nebyl. Zato co v okolí bylo jí trochu i vyděsilo. Nacházela se na nějaké louce, plné rozkvetlých květin. V dáli viděla hory, které se monumentálně zvedaly až k mrakům a vedle nich zelený les. Když se otočila za sebe, viděla část lesa a malý potůček dělící les od rozkvetlé louky. "Kde to jsem" ptala se sama sebe. Znovu se pokusila vstát a tentokrát ji už nohy lépe poslouchaly a podařilo se jí na ně postavit."Haló? Je tu někdo?" ozvala se polohlasně. Bála se částečně že by ji někdo mohl slyšet, ale to ona přece chtěla. Zavolala ještě jednou, tentokrát nahlas "Je tady někdo?". Nic, jen hvízdání větru. "Co se to sakra děje,kde to krucinál jsem" řekla si polohlasně. Přemýšlela co se stalo. Byla v lese, a chtěla jít domů. Pak ten hlas a smích a už si nic nepamatuje. Podívala se na nebe a viděla, že slunce je již vysoko na obloze. "Musí být skoro už poledne, to jsem byla tak dlouho mimo sebe?" Ptala se sama sebe jak se to mohlo stát ale z jejího zamyšlení ji vytrhl hlas. "Pojď za mnou Evanel"řekl hlas. "Ale kam, vždyť nevím kdo jsi a kde jsi." tentokrát slyšela hlas za svými zády a ne přímo v hlavě. "Přímo za tebou." Evanel se prudce otočila s očekáváním že bude bojovat. Před ale stála osoba zahalená v bílém kabátě. Jediné co nebylo schováno byla její hlava. Evanel na první pohled poznala že se jedná o ženu. Na první pohled si myslela, že ta žena je možná mladší než ona, ale když se podívala pořádně uviděla na tváři ženy hluboké vrásky. Žena před ní měla krásné, dlouhé vlasy stříbrné barvy. Evanel tu barvu přisuzovala jejímu věku. Vyzařovala z ní totiž moudrost a respekt. Evanel musela připustit, že když byla mladší, musela být krásná. Nyní sice její ostře řezanou tvář stále zdobili velké zelené oči, vlídný úsměv na menších rtech. Evanel v očích té tajemné ženy viděla jistou bolest jakou sama poznala. Ta žena někoho ztratila. Čím více času ubíhalo, tím více Evanel studovala ženu před sebou a začínala si k ní budovat sympatie a to aniž by ji znala, aleněco jí však naznačovalo opak. Žena ji z tohoto zkoumáni vyrušila, když promluvila. Její hlas zněl sladce, vlídně a mile. "Už jsi se nakoukala dost dítě?" zeptala se žena Evanel. Ta se hned začala omlouvat "pardon, nechtěla jsem vás nijak urazit." Žena se usmála a pochmurná atmosféra, která se kolem ní začala tvořit, náhle zmizela. "ty nevíš kdo jsem, že je tomu tak?" zeptala se žena Evanel. "Omlouvám se vám paní, ale nepoznávám vás a mám pocit, že jsem vás nikdy neviděla, i když něco mi to trochu vyvrací." Žena se usmála a přistoupila blíže k Evanel a tu na chvíli přemohl strach a poodstoupila. "Mě se bát dítě nemusíš, mě ne" řekla a rozevřela svoji náruč, aby objala Evanel. Ta byla zaražena jednáním ženy, po chvíli však její objetí opětovala. "Víš" začala žena "jsme si bližší, než si sama myslíš." Evanel se od ženy trochu odtáhla a zeptala se "Jako to myslíte paní." "Nech si už toho s tou paní" řekla žena a Evanel jí ihned odpověděla, ale zase chtěla říct paní a zarazila se. Žena se nahlas rozesmála a Evanel se trochu začervenala studem. "Nestyď se děvče, já se nesměji tobě, ale spíše celé této situaci. Je to už hodně dlouhá doba co jsem tě viděla naposledy. Ty jsi Evanel že?". Evanel souhlasně přikývla a přidala "odkud mě znáte pa.." zarazila se když si uvědomila co chtěla zase říct. Žena jí položila na tvář dlaň a pozvedla její zrak, tak aby se Evanel dívala do jejích očí. "Jsme Kizidare a kdysi jsem byla hostem tvých rodičů se svým synem a dcerou" řekla žena a Evanel si na něco vzpomněla. "Moje matka má váš obraz v komnatě pro návštěvy, viděla jsem ho tam, když jsme si se sestrou hrály na schovávanou" sotva to však Evanel dořekla, jako by z ní vyprchala všechna síla a zaplnil ji smutek. Žena to zahlédla a pohladila Evanel po tváři "copak se děje dítě, že jsi takto zesmutněla." Evanel ani nezvedla zrak a třesoucím hláskem řekl "nic paní Kizidare, jen nějaké vzpomínky mě přepadly." Žena upřela svůj zrak na nedaleká potůček a zeptala se Evanel "Myslíš na sestru, že?" Evanel prudce zvedla hlavu a zadívala se na tu ženu před sebou "Co vy víte o mojí sestře" ohradila se s až moc velkou ublížeností. "Možná víc, než si ty myslíš, možná vím co se jí stalo a také proč, ale proč by jsi mě měla poslouchat, vždyť jsem přeci jen mrtvý a bezmocný přízrak svého těla uvězněný v tomto světě, který nikdy nenajde klidu. Jediné co mi zbývá je, žít tu se svojí mrtvou dcerou a bláznivým drakem" Ohradila se stejně Kizidare, vymanila se z objetí a vydala se směrem k lesům. Evanel na ni nevěřícně hleděla a přemýšlel co z toho, co ta žena řekla, je pravda. Přemýšlel také o tom, zda-li to nepřehnala, ale na téma ohledně své sestry byla vždy citlivá. Hleděla na vzdalující záda ženy a nevěděla co má dělat. Kizidare se blížila k prvním stromům, když na ni Evanel zavolala. Rozběhla se za ní, ale bylo už pozdě. Kizidare se ocitla na úrovni prvních stromů a les ji pomalu začal pohlcovat. Evanel chyběl kousek a měla by ji. To poslední však co bylo, byl výraz té ženy. Bylo plný smutku, bolesti a ztráty. To bylo to poslední co Evanel z ženy viděla, poté jak žena tak i ona zmizely v hustém lese…
Ležela na zádech a v hlavě jí zněl něčí hlas "brzy se s ním setkáš, pozdravuj jej ode mě." Nevěděla koho má pozdravoval, a tak ten hlas vypustila z hlavy a zaposlouchala se do okolních zvuků. Moc jich nebylo, občas zahoukala sova, občas sýček, ale to bylo vše. Nevěděla kde je, kdo je a co se děje, ale pomalu přicházela k sobě. Jako by pomalu procitala z krásného snu, který měla. Náhle však pád. Evanel prudce otevřela oči a posadila se. Zmateně se rozhlížela okolo sebe. "Kde to jsem" ptala se sama sebe. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila a rozhlédla se ještě jedno. Tentokrát něco poznala. Kousek od sebe viděla mýtinu, na které spatřila Bílého jelena s Bazirou. Rozhlédla se ještě jednou a poznala i místo kudy šla, avšak byla tak patnáct metrů jinde, než si pamatovala. "Co se to tu ksakru dnes děje" ptala se sama sebe. Věděla, že tento les je čarovný a nebezpečný, ale nikdy se jí nic takového nestalo. Za jeden den potkala dva mýtické tvory, mluvili na ní hlasy z prázdna a potom nějaká žena ve snu. Evanel už neměla ani sílu jít dál, a tak jen seděla na zemi, opřela se o nejbližší strom a poslouchala klidný a tichý oční les. Dlouho však to ticho netrvalo, protože ho za chvíli porušit něčí hlas "copak děvenko ztratila jsi se?" řekl skřehotavý hlas. Evanel prudce vyskočila na nohy a otočila se. Musela si zakryla oči dlaní před oslepujícím světlem z lucerny, které jí oslňovalo. "Kdo je to" zeptala se Evanel." "Ty mě nepoznáváš" zeptal se Evanel skřehotavý hlas. Ta přemýšlela, kdo to může být. Vzpomínala, kdo v tomto lese žije, ale nikdo ji nenapadal. "To bych se asi mohla urazit, kdyby jsi na mě zapomněla" řekl hlas a rozesmál se. Evanel pomalu začalo napadat kdo by to mohl být, ale připadalo jí to absurdní. "Co by tady dělala v tuto hodinu" říkala si, ale byla to jediná možnost. "Vy jste ta stařenka z těchto lesů?" řekla nakonec a osoba zajásala "No vidíš, že jsi si vzpomněla." Evanel byla ráda za tuto návštěvu. "Stařenko prosím, pomoz mi" řekla Evanel "vím, jak jsem se k tobě zachovala a mrzí mě to, odpustíš mi?" "Vidíš já ti říkal, že není vše ztraceno" řekl tajemný hlas, který odněkud znala. Evanel připadlo, jako by ten hlas znala, ale pustila to z hlavy. Stařenka si povzdechla "ano dítě, odpustím ti, když ty mně odpustíš, co jsem ti způsobila, ale zde to probírat nebudeme, pojď za mnou do mé chalupy" sklopila lucernu a zakončila tím celou tuto diskuzi. Tím, že sklopila lucernu se odhalila a Evanel si ji mohla pořádně prohlédnout, byla velice stará a slabá, ale uvnitř ní bylo cítit, že je plná síly a odhodlání zůstat mezi živými ještě spousty let. Více ji však zaujalo cosi, co bylo po boku stařenky, protože tam byla , kterou znala ze svých snů. Vypadala jako duch. Evanel tu osobu však znala jako muže a ne jako ducha a bylo pro ni celkem překvapení, že ten přízrak umí mluvit. "Je mi ctí poznat tak krásnou dívku jak jsi ty Evanel" řekl a ta se zarazila. "Jak to že znáš moje jméno" zeptala se. "Víš, jistě jsi mě několikrát zahlédla v lese a znáš mě ze svých snů" pravil duch "a navíc, už tě nějakou tu dobu pozoruji a hlídám tě, aby se ti nic nestalo." "Hlídáš? Aby se mi nic nestalo? Co by se mi mělo stát" ptala se Evanel. Duch však pohlédl na stařenku a něco jí řekl řečí kterou Evanel neznala. Následně se otočil opět k Evanel a chtěl jí něco říct, ale stařenka ho zastavila " Zde ne Ipoksi, je to moc nebezpečné, až dojdeme do mé chaty tak jí vše řekneme ano". Duch se smutně usmál a přikývl. Evanel měla, však spoustu otázek na které chtěla znát odpověď. Než však stačila nějakou říct, řekla stařenka "žádné otázky, všechno se dozvíš, až pěkně v teple a u čaje" usmála se na ni a vyrazila po úzké vyšlapané stezce do lesa. Evanel nezbývalo nic jiného, než se vydat za stařenkou.
Po cestě do chaty se Evanel nestále pokoušela ptát stařenky na různé věci ale ani jednou ji nebylo odpověděno. Stařenka za celou dobu ani jednou nezastavila a stále pokračovala ve svém rychlém stylu chůze. Jak procházeli lesem, Evanel zahlédla pár svých značek na stromech, které si tam nechává kvůli orientaci a přísahala by, že ví kde se nachází, ale stařenka jí nedala čas na to aby si to potvrdila. Po dlouhém mlčení, kdy už i Evanel vzdala své dotazy, promluvila stařenka "Co jsi dělala tak hluboko v Temném lese a tak pozdě?" zeptala se. Evanel začala vyprávět,co se jí dnes všechno stalo. Jak potkala malého jelena poté Bílého Jelena a nakonec setkání s Bazirou. To jak se potkala s tou ženou jí nevyprávěla, protože jí cosi říkalo aby to neříkala. Jak byla zabraná do, co má říct a co ne, nepostřehla ani, že se stařenka zarazila a málem ji porazila k zemi, když ji dohonila. Zůstaly stát na místě . "Měla ta Bazira přes čenich šrám" ptala se stařenka. Evanel vzpomínala a po chvíli souhlasně přikývla. "A měla na pravé noze takový divný symbol?" ptala se stařenka dále. Evanel nevěděla ale možná to byla pravda. Až nyní si Evanel všimla, že stařenka stojí na místě jako přibitá se strachem v očích. "Co se stalo stařenko" zeptala se Evanel. Ta však stála na místě, a až když se pohla, prudce otočila a zavolala "Ipoksi, kde jsi". Z ničeho nic se zjevil duch za stařenkou "Zde jsem má Paní" řekl duch. "Slyšel jsi, co řekla, musíš ji hned najít" řekla. "Ano má Paní" řekl Ipoks a zase zmizel jak se objevil. Evanel hleděla na stařenku nechápavým pohledem "Co se děje" snažila se naléhavě zjistit Evanel. Když stařenka konečně pohlédla na Evanel, byl na její tváře viditelný strach, a to děvce vyděsilo. "Evanel" začala stařenka "musíš zůstat v klidu, ať se stane cokoliv, neotáčej se a pořád utíkej za mnou, až do chaty. Tam budeš v bezpečí". Evanel se chtěla hned na něco zeptat, ale nakonec zůstala potichu a naznačila stařence, že rozumí. Stařenka se spokojeně usmála a dala se do běhu. Evanel se rozběhla chvíli po ní. Snažila se držet se stařenkou krok, což bylo téměř nemožné, protože stařenka běžela jako blesk. Po pár minutách běhu, Evanel zaslechla někde z dálky vytí. Přidala do běhu a dohnala tak stařenku. Měla neustále pocit, jako by jí něco dýchalo na záda. Párkrát jí připadlo, že zahlédla nějaký pohyb v okolním lese, ale jako by to nechtělo vstoupit do světla stařenčiny lucerny. Naposledy, když ten stín zahlédla, připadalo jí, že ten stín byla postava, která je pronásleduje. Evanel strachem zrychlila a nyní běžela bok po boku stařence. Ta na ni pohlédla s úzkostlivým výrazem, řekla "Pozor Evanel, věř v sama sebe a neboj, nic se ti nestane". Evanel na ni pohlédla nechápavým pohledem a zase se zeptala "Co se děje stařenko?" stařenka opět neodpověděla a jen hleděla do okolních lesů, jako by hledala toho, kdo tam je. Evanel zase zahlédla ten stín mezi stromy a tentokrát se ohlédla i za sebe, což byla chyba. To co spatřila za sebou, ji vyděsilo asi tak, jako předtím ta Bazira. Za nimi běžel nějaký démon po čtyřech nohách a jeho tělo, kromě hlavy, bylo pokryto srstí. Zbytek pokrývala rudá, svráštění kůže, plná starých jizev a různých symbolů. Na jeho holé hlavě se nacházely dva dlouhé,zahnuté rohy, které u kořene měly temnou barvu a na samotném konců tmavě rudou. "Neohlížej se Evanel, je to moc nebezpečné" křičela na ni stařenka. Evanel utíkala co mohla a sotva popadala dechu. "Co se to děje a co nás to honí" přemýšlela. Utíkala za stařenkou a jak byla zamyšlená přehlédla malou drobnost na zemi. Byla to snad náhoda, možná smůla, ale Evanel se přímo v cestě objevili kořeny okolních stromu a přes stařenku si jich nevšimla. Zareagovala až na poslední chvíli, ale bylo jí jasné, že je pozdě. Povedlo se jí vyhnou jednomu kořenu, druhý přeskočila, ale další byly neúprosné a Evanel strhly. Jedna noha se jí zasekla pod kořenem a bylo jasno. Při tak rychlém běhu nedokázala zabránit pádu, a tak když se její noha zasekla, celým tělem to škublo a Evanel vykřikla bolestí. I když ona sama asi zastavila, její tělo pokračovalo v cestě. Poté co se více předklonila, uvolnila se jí její uvězněná noha a dívka letěla dva metry vzduchem, po který s těžkým "buch" dopadla na zem. Ještě než její tělo ztratilo všechnu energii, vytvořenou rychlím během, její brada vytvořila v lese třímetrovou brázdu, jak se sunula po zemi. Když se probrala z jakéhosi omráčení po tom pádu, všude okolo bylo zase zlověstné ticho. Pohlédla směrem, dále po pěšince, po které ještě před chvílí se stařenkou utíkala, nyní tam viděla jen stromy a tmu. Vzpomněla si na toho démona, který je pronásledoval. Rychle se chtěla postavit, aby mohla pokračovat v běhu, ale bolest jí v tom zabránila. S vypětím všech sil se přetočila z hrudi na záda a opřela se o blízký strom, o který tak trochu zastavila. Začala hledat příčinu oné bolesti. Začala od rukou, ale ty byli v pořádku. Prohmatala se na hrudi, jestli nemá zlomené žebro nebo tak něco, ale i to bylo v pořádku. Bolest pomalu začínala sílit a Evanel poznávala odkud vychází. Bylo to z její levé nohy. Když se na ní podívala, nezdálo se, že by s ní něco bylo. Jakmile s ní však chtěla pohnout, projela jejím tělem strašlivá bodavá bolest. Po chvíli pozorování Evanel pochopila. Její noha byla zlomená ale sval ji držet tak jak má. Nebyla si jistá jestli nemá něco i s kotníkem, protože i ten jí bolel a taky prsty. Věděla že je v trapu a bez pomoci tady umře. Věděla že sama se nikam nedostane, to by is musela nejdříve nohu dát do dlahy a na to by potřebovala potřebné věci, které neměla. Jediné, co jí zbývalo, bylo někoho zavolat. Zdálo se jí to jako absurdní, ale už se začínalo trochu rozednívat. "Pomoc" začala křičet a několik ptáků, co se okolo ní ukrývaly, se rozlétly strachem a hlukem pryč. "Je tady někdo? Pomoc." Volala, ale něco jí říkal že je to marné. Náhle zaslechla nějaký hlas. "Jsi to ty stařenko" volala Evanel. Nikdo však neodpověděl. Evanel ale cítila ,jak se na ni upírají něčí oči. Ohlédla se za sebe a tam stál on. Byl to ten démon kterého viděla, ten který je pronásledoval a ten, kvůli kterému si zlomila nohu. Démon se pomalu začal přibližovat k Evanel a té se začínala zmocňovat panika. Ve chvíli kdy byl od Evanel pouhých pár metrů, z ničeho nic začal démon řvát a svíjet bolestí. Evanel na to hleděla pohledem plným strachu, avšak s trochou naděje "Možná přeci jen neumře." Démon stále řval, ale začal se měnit. Jeho rohy upadly, postava se zmenšila, kůže zešedla a na těle se mu objevily šaty. Z démona stal člověk, který řekl chladným a krutým hlasem "konečně jsem tě našel. Evanel." Ta hleděla na démona, který se stal člověkem, jak kráčí směrem k ní. "Zapomeň na všechno a přidej se ke mně, uvidíš nejen své přátele a rodinu ale i svou sestru" řekl nyní démon sladkým hlasem, "pojď se mnou." Evanel se snažila, aby na sobě nedala znát svůj strach. "Kdo jsi" povedlo se Evanel procedit přes zuby i přes velkou bolest. "Jmenuji se Ragzar" řekla postava "jsem druhý pomocník mocného pána Zew tana, nejmocnějšího pána na tomto světě. Ragzar přistoupil blíže k Evanel a odhalil tak svou tvář pokrytou starými jizvami. Vypadal jako starý muž, který si prošel peklem. Měl velké a temné zapadlé oči doplněné ústy zkroucenými do hrozivého úšklebku a kratší černé vlasy. "Mám takovou zajímavou vlastnost" začal Ragzar povídat "umím předvídat, co se stane, ještě než se to stane a třeba vím, že ty odejdeš se mnou" zasmál se "asi taky protože ti nic jiného nezbude" a začal se tak hrozně smát až to s Evanel otřáslo." Ale já nikam jít nemůžu" přerušila jeho smích Evanel bolestný hlas a ukázala na svou nohu. Ragzar přistoupil a pohlédl na Evanelynu zlomenou nohu. "To není problém, protože ty nebudeš muset chodit a alespoň mi neutečeš" a zase se rozesmál. Evanel zaslechla drobné šustění keře za tím mužem. Zamyslela se "mohl by to být Ipoks nebo stařenka, musím ho nějak zdržet" řekla si. "A co se mnou zamýšlíš" zeptala se Evanel, i když ji bolest bránila v mluvení. "To tě nemusí zajímat a navíc já nic ale můj pán má s tebou jisté plány" řekl muž a nepřestával se smát. Evanel přeběhl mráz po zádech. Nevěděla co má dělat, aby zdržela toho muže. Musí něco vymyslet, říkala sama sobě, ale nic jí nenapadalo. Sebrala v sobě veškerou svoji sílu a začala mluvit. "Já asi vím, kdo jsi" řekla "vyprávěla mně to matka, že ty tvůj pán, jste se pokoušely zničit svět, ale postavila se vám do cesty skupina bojovníku, dost odvážných na to, aby vás zahnala a taky, že vás zahnaly na útěk". Muž ji ale přerušil "Víš, to si vymysleli lidí když jsme společně s pánem zmizeli. Kdežto my mezitím vymýšleli plán na zničení světa." Evanel to v hlavě vařilo. Strach, bolest a neděje, že je tady její záchrana. Pokračovala dál, tentokrát však trošku více odvážně "To určitě" řekla "a proto vám to trvalo jeden a půl cyklu, to určitě ne, prostě jste utekli jako zbabělci" začala se smát, což ji bolelo ještě více než mluvení, ale potřebovala čas. Muž začal ztrácet kontrolu nad hněvem, ale Evanel stále pokračovala "utekli jste, protože jste se báli těchto bojovníků, a proto je váš pán zbaběle proklel" a rozesmála se ještě více ale bolest z nohy její smích utišila. Stačilo to však aby to v muži začalo vřít. Muž už to nevydržel. Byla poslední kapka a začal křičet "za všechno může ten zpropadený Ipoks, kdyby neuzavřel portál mezi světy, tak by se nic nestalo a tento svět by pohltila temnota, ale ne on musel být takový hňup a seslat kouzlo spoutání na samotného Pána zla a od něj se to kouzlo částečné odrazilo a zavřelo všechny průchody mezi dvěma světy." Démon už nedokázal schovávat své emoce za masku. "A kvůli němu byl pán spoután na dlouhou dobu zpět do své cely" řval už muž na celé kolo "a až teprve nedávno se nám povedlo tuto kletbu zrušit, však on zaplatí za to, co způsobil a ty budeš svědkem jeho dlouhé a bolestné smrti "zarazil se. "Vlastně ty budeš ten, kdo zabije Ipokse, bylo to předpovězeno už dávno, a proto jsem tu, abych tě odvedl k pánovi" řekla Ragzar a opět se rozesmál, avšak ne na dlouho, protože z keře vyskočilo veliké zvíře a dopadlo přímo na toho démona. Jeho smích se rychle změnil v bolestný nářek. Jediné co Evanel slyšela, krom bolestného vytí, bylo jak muž vykřikl "já tě najdu Evanel". To bylo poslední, co řekl, pak mu zvíře zakroutilo krkem a muž byl mrtev. Evanel odtrhla pohled od zvířete krmícím se bezvládným tělem a snažila se nahmatat dýku ve svém obalu, aby se mohla sama bránit, ale nebyla tam. Rozhlédla se a spatřila ji pod vedlejším stromem, kousek od místa, kde ležela. Pokusila se natáhnout, ale nedosáhla na ni,a proto se pokusila převalit na bok. I když se snažila pomoc kořenem, který příhodně rostl po cestě ke zbrani, nešlo se jí pohnout, kvůli noze. Jakmile se totiž pohnula, začala ji bolet noha tak nesnesitelnou bolestí, že musela vykřiknout. Tím se prozradila, té stvůře, že je zde. Když jí to došlo a podívala se zpět na místo, kde se zvíře krmilo. Nyní byla donucena zalapat po dechu, protože z mrtvého těla už téměř nic nezůstalo a kousek od něj se blížilo to monstrum k ní. Evanel vytřeštila oči plné strachu a vykřikla. Zvíře přistoupilo blíže k Evanel, ta s překvapením zjistila, že je to Bazira. Bazira se stále pomalu blížila k Evanel. a ta se stále snažila natáhnout pro svůj nůž "už jen kousek" řekla si a pokusila se ještě kousek posunout, až upadal ze svého sedu a ocitla se na zádech na tvrdé zemi. Natáhla ruku a ucítila konečky prstů svoji dýku, chtěla se tedy posunout, ale už to nešlo, něco ji drželo. Pohlédla tedy zpět a vykřikla tak nahlas až to musela slyšet i její matka na hradě. Bazira stála přímo u Evaneliny nohy a cenila na ni své ostré zuby. Bazira se ještě více přesunula ke své oběti, až stáli tváří tvář sotva pár centimetrů. Evanel cítila její zkažený dech a mohla jí klidně i zuby spočítat z této vzdálenosti a to i když byla velký tma. Zvíře se napnulo a připravovalo se, zakousnou do Dívčina krku. Pomalu s pocitem vítězství Bazira otevřela tlamu a stiskla Evanelyn krk. Evanel vykřikla, avšak její křik zanikl, tak rychle jako začal….

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama