Minulost

18. března 2018 v 1:02 | Kyrtan |  Téma týdne
"Co se děje dědečku" zeptala se vnučka muže, jenž seděl vedle ní v křesle. "Ale nic dítě, jen jsem tak přemýšlel." odpověděl a s vlídným pohledem se na ni podíval a usmál. "A o čem jsi přemýšlel" zeptala se neodbytně. "Víš Ariel, jednou, až ti bude jako mě, přijdeš na to sama" odpověděl starší muž s nadějí, že tak odradí její nekonečnou zvědavost, avšak zmýlil se a dítě se nedalo jen tak lehce odbýt. "Pověz mi, jaké to je být starý" řekla Ariel a překvapila tak svoji otázkou postaršího muže. "Na to přijdeš časem dítě" odpověděl, protože nenacházel ta správná slova. Dívka se na dědečka podívala "Mě už nebaví být malá, chci být velká jako máma, silná jako táta a být také moudrá." Dědeček se nahlas rozesmál. "To máš ale pěkné představy toto, co by jsi chtěla." Vnučka se podívala do smějící se tváře svého dědečka a vrhla na něj zlý pohled, ale poté se začala smát taky. Smích ustal až tehdy, když se dědeček rozkašlal a začal lapat do dechu. Ariel se ho zeptala jestli je vše v pořádku a dědeček jí přikývl na souhlas snažíc se zastavit kašlání. Vnučka se ale i tak vydala do kuchyně a nabrala do sklenice čistou vodu. Vrátila se zpět a podala sklenici dědečkovi. Ten na ni s poděkováním pokýval a zhluboka se napil ze sklenice. Když dopil, ve sklenici ještě zůstávala necelá polovina, odložil sklenici na blízký stolek. "Děkuji Ariel za tu vodu" poděkoval ještě jednou a vnučka se jen zaculila. "Povídej mi něco o sobě dědečku" řekla po chvilce ticha, aby tak přerušila onu mezeru v jejich konverzaci. "Co bych ti říkal dítě, vždyť už jsi vše slyšela" odpověděl dědeček a pohladil ji po hlavě. "Maminka mi říkala, že jsi kdysi dávno hrával na klavír, který máš v pracovně. Říkala také, že jsi psal básničky, ale nechtěla mi žádnou ukázat. Je to pravda?" Dědeček se napřímil a podíval se ven z okna. "Víš mé dítě, lidé toho mnoho napovídají a mnohdy nemusí být vše pravdou." odpověděl na její otázku možná až trochu moc vážně. "Ale možná už přišel ten správný čas ti něco ukázat." řekl a pokynul jí, aby šla za ním. Společně přešly přes dvě místnosti až do pracovny. "Slyšel jsem, že hraješ na klavír. Tvoje matka si tě vychvalovala" řekl a v hlase se mu objevila kapka hořkosti, avšak toho si dívčina za ním nemohla všimnout. "Ano, maminka po mě chce, abych hrála, ale popravdě mě to moc nebaví, protože hraji sama a nepřijde mi, že bych hrála pěkně." Dědeček se pousmál: "Tak to bývá, když člověk s něčím začíná" řekl a usedl za klavír. To u čeho právě seděl, byla menší verze křídla, na kterou dříve hrával. Dnes je tu spíše jako památka na minulost. "Tedy, ukaž mi co umíš" řekl své vnučce a posadil ji vedle sebe na židličku. Dívka chvíli přemýšlela co má zahrát, ale potom se její ručičky rozjely po klávesách a po místnosti se rozlézaly líbezné tóny nějaké písně, kterou dědeček neznal. Byla to sice krátká píseň, ale bylo z ní cítit více než jen pouhé tóny. "Stále má dobrý cit pro hudbu" řekl dědeček polohlasně spíše pro sebe, ale Ariel ty slova zaslechla. Přestala hrát a po místnosti se rozhostilo ticho. "O kom mluvíš dědečku" zeptala se ho a s nevinným výrazem na tváři se na něj dívala. Dědeček se zhluboka nadechla: "Myslel jsem tvoji matku, ona měla vždy dobrý sluch. Tedy jak na co" řekl a sotva co to dořekl, vydal se k oknu. "Ty nemáš rád moji maminku dědo?" zeptala se Ariel. "Tak to není, je to přeci stále moje dcera. Stále však udělala něco, na co nezapomenu a pokud ona sama nepřijde, já za ní nepůjdu" otočil se na vnučku a ta by přísahala, že v jeho očích zahlédla lesk slz. "Zahraješ mi něco dědečku?" prosila Ariel, až ho tedy umluvila a děda opět usedl za klavír. "Nevím jestli si na něco ještě vzpomenu" přiznal se a začal přemýšlet. Vnučka chvíli hleděla na svého nerozhodného a přemýšlejícího Dědu. "Co třeba nějakou, kterou měla moje mamka ráda" snažila se pomoci, ale tu prý zahraje až potom. Nyní už věděl co zahraje. Jeho ruce se zkušebně rozjely po klávesách takovou rychlostí, že se sám divil. Nyní si byl jist, že ještě něco ví. Když spustil, už od prvních pár tónů se domem rozezněla líbezná hudba, které měla vlastní duši. Ariel jen tiše seděla a nechala se unášet tou krásou. Nikdy nic tak pěkného neslyšela a když to ještě hrál její dědeček, řekla si, že se tuto skladbu také naučí. "Jednoho dne ti ji dědo také zahraji" řekla, když se rozhostilo ticho. Podívala se do dědečkové tváře a spatřila slzy. "Dědo, ty pláčeš" řekla vylekaně. "Ne dítě, nepláču" odpověděl dědeček a utřel si rychle slzy, které mu stékali po tváři. "Proč jsi plakal" snažila se zjistit Ariel, ale dědeček jí pokynul, aby šla s ním ke stolu. Společně přistoupily ke stolu a dědeček vytáhl klíč, který byl schovaný někde pod stolem a odemkl jím jednu ze zásuvek. Ta byla po otevření přeplněná listy popsaných papírů a menších sešitků a bloků. "Ptala jsi se mně, jestli jsem psal, Taky máš něco málo z toho všeho" řekl a vytáhl štos papírů na stůl. Ariel oněměla " tohle všechno jsi napsal vážně ty?" ptala se nevěřícně dědečka. Ten přikývl a opět přistoupil k oknu. Ariel se mezitím začala přehrabovat v papírech. našla tam spoustu básniček, krátkých příběhů, nebo jen rozpracovaných děl, které nedošly své konečné cesty. Mezi tím, co listovala papíry řekla: "Víš dědo, maminka o tobě v poslední době dosti hovoří a vždy, když dojde k něčemu co se stalo, strašně se rozbrečí a říká, že je jí to moc líto. Nikdy mi však neřekla, co je jí líto. Ty to víš?" a stále nezvedala pohled od spousty popsaných papírů před sebou. Děda stál u okna a bezpředmětně z něj hleděl ven. Po dlouhém mlčení odpověděl: "Ano vím o čem mluví, ale to ti ona musí říct sama." Ariel se zarazila "Ale ona mi to nikdy neřekne" odvětila. "Víš dítě, jednou se všechno dozvíš." řekl dědeček a opět usedl ke klavíru. Nyní však začal hrát jinou píseň. Byla smutná, ale i veselá. Měla v sobě bolest, smutek, ale místy pochopení a sílu. Byla to píseň plná emocí, takovou ještě nikdy Ariel neslyšela, a proto se přestala hrabat v papírech a s pootevřenými ústy hleděla na klavír. Byla to celkem dlouhá píseň a její konec přišel tak náhle, jako v létě bouře. "To byla nádhera" řekla Ariel. "Tohle byla píseň, kterou tvoje maminka milovala." řekl dědeček "Jmenovala se.... Láska" dořekl neznámý hlas ze dveří do pracovny. Ariel v nově příchozí osobě poznala svoji mámu. "Mamí" zavolala, vrhla se jí do náruče a cestou shodila pár papírů na zem. Žena se sehnula a jeden list sebrala. Dědeček se postavil a s vážným výrazem ve tváři řekl: "Co tu děláš Lyssando." Ta pohlédla na postaršího muže: "Také tě zdravím a ráda vidím otče." "Víš co jsem ti tehdy řekl, nebo jsi na to snad zapomněla?" ptal se trošku nazlobeně otec ženy, která stála před ním. "Ne otče, nezapomněla. Jsem tady, abych si s tebou promluvila" odvětila a snažila se neuhnou pohledem před tím otcovým. "My se nemáme o čem bavit a ty to víš" odsekl a otočil se k oknu. "Myslím, že stále máme otče." "A o čempak tak důležitém chceš hovořit" zeptal se jí. Lyssandra se naklonila ke své dceři a poprosila jí, aby šla do kuchyně. Dívka ji uposlechla bez větších poznámek, až se v pracovně nacházela pouze ona a její otec. Teprve nyní si pořádně prohlédla list, který držela v ruce. Nebyla to ledajaká báseň. Tato se jmenovala Lyssandra a s tímto papírem přistoupila k otci a podala mu tento list plný bolestivých vzpomínek. "Chci s tebou mluvit o tom co bylo, tedy o minulosti...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 18. března 2018 v 1:53 | Reagovat

Omnia vincit amor. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama